Udavaci mezi nami.

Na Karlove namesti pres poledne na lavicce vysedaval starsi pan, cetl noviny a obcas krmil ptacky. Vedle sebe mel pytlik s bombony, do ktereho cas od casu sahnul a tyto sladkosti nabizel kolem parku pobihajicim detem. Toto jeho pocinani neuslo pozornosti kolemjdoucich a nejeden si v duchu rekl, “To je ale hodny dedecek, ten musi mit zlatou dusi”. Nikdo toho pana neznal, az jednou se u neho kdosi zastavil a rekl “Vy jste urcite pan Urvalek, znamy prokurator politickych procesu z padesatych let, ktery posilal jidi na smrt, ze ano?”. Dedecek vstal, bez reci odesel a uz nikdy se na lavicce neobjevil. Zni to sice jako zacatek nejake pohadky, ale bohuzel to neni detska pohadka, nybrz je to smutna skutecnost.

Takovych Urvalku a jemu podobnych, pokud neumreli totiz zije stale dost. Mimo techto velkych ryb, u kterych se rychle zapomelo na jejich zlociny a vsem byla zarucena beztrestna bajecna budoucnost v demokraticke spolecnosti (pokud se o nejake demokracii da mluvit) jsou tu dalsi statisice tech mensich , mnohdy nepatrnych rybicek, kterym se tez podarilo proplout az do dnesnich dnu. Tim myslim vsechny ty tajne duverniky a agenty, kteri ne kvuli svemu presvedceni, nybrz pokrivenemu character napachali spoustu zla a utrpeni.

V poslednim cisle sydnejskych Novin jeden ctenar rusi predplatne, protoze se mu nelibi, ze par dopisovatelu se snazi o to, aby svinstva minulosti vysla najevo a jednou provzdy se odhalili vsichni ti, kteri se nestydeli kolaborovat. Je na povazenou, nemluve o Ceske republice, ze i tady v emigraci se obcas najde nekdo, kdo to nechce slyset. VB