V zime v roce 1995 za pobytu v Praze mne volala Eva Pilarova,

VZPOMINANI
Sydney 2002
.
ze nas zve na krest jejiho noveho Cedecka, ktery se bude konat v Classic restaurant v budove byvale banky na Prikopech. Protoze jsem nemel duvod jeji pratelske pozvani odmitnout, nabidku jsem prijmul. V den teto udalosti byla venku pekna zima, na chodnicich vsude snih a protoze Vanoce byly za rohem, vecerni Praha mela svatecni raz.
V hale pred satnou cekal veliky zastup pozvanych lidi, vetsinou hudebniku, zpevaku, hercu a skladatelu. Po vstupu do velkeho salu po stranach byly prostrene stoly, pripravene na obcerstveni, mimo to tez stoly s ruznymi druhy vin a nealkoholnich napoju. Vsude kolem kameramani od televize a fotoreporteri od novin a spousta pratel Evy, jak jsem se jiz zminil, vetsinou od kumstu. Po nezbytnych uvitacich pripitcich se objevila Eva, jako vzdy upravena a nacesana a mela kratky proslov. Pak pozvala nekolik zastupcu firem, kteri ji sponzorovali a take pani premierovou, Lyvii Klausovou, ktera byla kmotrou krteneho Cedecka. Po kratkych uvitacich proslovech tech nekolika mafianskych sponzoru se ujala slova pani kmotra Klausova, ktera na konec polila jedno z tech nove vydanych Cedecek sampanskym a za bourliveho potlesku se slo jist a pit.
Jeden z hlavnich sponzoru Evy Pilarove byly Libusske drubezarny, ktere se opravdu nedaly zahanbit. Tolik dobrot, a ze jsem tady v Sydney byl pritomen nesceslnekrat vsem moznym recepcim jsem nikde nevidel. Ale nejen to, za kazdym stolem, a tech bylo nekolik stal kuchar v bilem s vysokou cepici, ktery kazdeho osobne obsouzil, proste melo to uroven. Na muj dotaz, jak dlouho se toto praktikuje jsem dostal odpoved, ze takoveto recepce a zranice se datuji jiz za dob komunismu, na vydani se nikdy nekoukalo. Tak jsem si vzpomel, kdyz jsem tady v Sydney kdysi chodil na ruzne ty vecirky at uz s pany ministry, nebo dokonce s panem predsedou vlady, jak za velke penize clovek dostal tak akorat nejakou tu jednohubku a sklenicku vina.
Behem vecera prisla ke mne Eva Pilarova a zacla me a moji manzelku Evu predstavovat nekterym pritomnym. Jako prvniho si vybrala majitele podniku, v kterem se oslavovalo. Na moji otazku, jakym zpusobem tento dum na Prikopech s luxusnim podnikem mohl koupit mne odpovedel: “Tohleto mam jenom jako investment, jinak mam velkou stavebni firmu”. Na dalsi moji otazku, jak za tak kratkou dobu mohl vydelat tolik penez mne rekl: “V roce 1990 jsem mel akorat krumpac a lopatu, ale kdyz jste sikovny a hlavne mate konekce, tak tady jde delat vsechno”.
Kdyz doslo na pani premierovou, pri podani ruky jsem se ji zeptal: “Prominte laskave, jak Vas mam titulovat, pani Klausova, nebo pani presidentova?” V tu ranu se za mnou vsichni novinari zacli valet smichy, dokonce jeden z reporteru mne poplacal po ramenou a rekl “Kamarade, to se Ti tedy povedlo, podivej se, jak se to pani Klausove libi, vubec nema namitky.” A take ze ne, pani premierova se memu prereknuti nejen zasmala, ale mam dojem, ze ji to i zalichotilo. Od te doby, kdykoliv jsem se objevil na nejakem vecirku, nekteri pritomni nezapomeli se me zeptat, zdali se pamatuji na to, jak jsem z pani premierove udelal pani presidentovou.
Dneska, skoro po tolika letech si rikam, ze sen pani Klauzove stat se pani presidentovou se mozna vyplni. Jsem jenom zvedav, jestli si pak nekdy na to moje prereknuti vzpomene. V.B.©